Jak se dělá klička doleva v daleké, předaleké galaxii

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

 

fubiho fotbal
Günther Karsten: „Fubi: Nejlepší fotbalista v galaxii“, Mladá fronta, 2015

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.

 

Pískomil se vrací: 5 přes 9

Takhle bych si to představoval. Sedím si takhle u počítače, kdosi mě požádá na Facebooku o přátelství, já to potvrdím, a už to do mě valí: „Ahoj, znám tvoje texty pro Hm…, přišly mi dobrý, takový skvěle vyndaný (sic!), nechceš něco napsat pro Pískomila?“ 

No jasně! Písničky pro haranty, to tu ještě nebylo. No a tak dorazila empétrojka s dost chytlavou melodií a úderným refrainem. Když jsem na tom pak přemýšlel, napadlo mě – pamatuju se, že při vybíhání kopce do Ďáblic – že by to mohlo být obecně o zlobivých dětech. A když jsem pak jednou tlačil kočárek s oběma řvoucíma dětma do kopce ve Stromovce, přišel refrén: „My sme děti na zabití, sešili nás čerti nití, výkvět další generace, zasloužil by si pár facek.“ Obzvláště druhý verš mi přišel kvalitní.

Kapelmeister se vším souhlasil, jen mu ten refrén přišel moc drsný, tak si ho upravil, nicméně píseň je na světě.

Tady:

 

Najdete ji ostatně na Pískoušovském maxisinglu „Čtyři kusy na ucpání pusy