To mi jednou přišel mail, že na mě nějak přišli, a jestli bych nechtěl editovat nahrávky pamětníků. Kromě toho, že mám nejradši, když „na mě někdo nějak přijde,“ tak jsem se zaradoval, protože už jsem si dlouho říkal, že bych pro Post Bellum hrozně rád pracoval. Tak jsem se utíkal podívat do Sněmovní do podkroví.
No co budu povídat, mají to tam pěkné. Jde o to, že pěšáci s diktafony sbírají vyprávění lidí, kteří prožili něco pamětihodného. Nebo prostě jen přežili 20. století, což stačí. Můžou to být vojáci, sedláci, estébáci, hrdinové, zbabělci, máničky, skauti a faráři, taktéž v kombinacích. Mně pak přijde nahrávka, já si ji poslechnu a nějak ji textově zpracuji. Vyznat se v někdy chaotickém příběhu starého pamětníka, vypíchnout to podstatné, potlačit nepodstatné, sepsat příběh, aby se dal číst, životopis a pověsit do systému.
Spousta písmenek, ale krásná práce. Mě totiž coby latentního voyeura (je člověk, co odposlouchává, audyeur?) příběhy cizích lidí zajímají. Jenom za tenhle měsíc jsem si takhle poslechl jednoho kariérního podplukovníka (zdalipak jsi znal kolegu z generálního štábu i ze strany, dědo?), jedné legendy undergroundu a jednoho pamětníka střílečky u Babic.
To jsem zvědavej, o čem budu jednou mluvit já. Jak jsem hrdinně splatil hypotéku?
