Sandi Toskvig: Moderní etiketa, aneb bacha na hrášek

 

Na etiketu má monopol Ladislav Špaček. V MF se pokusili tenhle axiom nabourat zakoupením práv na překlad knihy Peas and Queues: The Minefield of Modern Manners. Teprve když jsem viděl výtisk, zjistil jsem, že všudypřítomný LŠ se zhmotnil aspoň v předmluvě. Tím líp, aspoň to má oficiální štempl.

 

toksvig_moderní etiketa
Sandi Toksvig: Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem (Peas & Queues: The Minefield of Modern Manners), Mladá Fronta, 2016

Sandi Toksvig je britská instituce: spisovatelka, moderátorka, komička, politická aktivistka se specializací na práva žen atd. Peas and Queues (český název nakonec zní „Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem“) napsala jako stručný návod určený cca teenagerům, jak si poradit v různých situacích. Nejde ani tak o to, „jak správně oslovit královnu“ nebo „jak se zachází s ústřicí“ – podobná témata odbývá s tím, že pokud to nevíte doteď, pak to asi vědět nepotřebujete. Spíše jde o to, jak se chovat v různých docela banálních chvílích. Spolubydlení, návštěva, rozchod, pohřeb, společné jídlo, jak přijmout nebo odmítnout pozvánku, jak se chovat v letadle nebo třeba na Twitteru. Všechno by se to dalo shrnout do „pozdrav, usmívej se, přemýšlej, zapoj empatii, a když něco pokazíš, omluv se.“ Důležité je také „nezapomeň si obléct kalhoty“ a „nepokakej se na hřišti.“ To vše ovšem psáno s takovým tím britským nadhledem, který máme všichni tak rádi.

V překladu se ztratily nuance názvu. „Peas“ a „Queues“ jsou samozřejmě jak „hrášky“, tak „fronty“. Jenže zároveň „píz“ a „kjů“ děti vyslovují „please“ a „thank you“. A když dospělý řekne: „Mind your Ps and Qs!“, tak je to něco jako „Koukej se chovat slušně!“

Ostatně hrášek. Hrášek je malý, kulatý, takže vyskakuje z talíře, a protože je zelený, tak si toho každý všimne. Správně se jí tak, že se rozmačká vidličkou spolu s bramborem nebo něčím jiným, co se dá na talíři rozmačkat a není kulaté.

 

Na Kosmasu koupíte za lidových 231 Kč.

Žijte bez diety. (A bez masa, mléka, oleje a soli)

Dneska mi dorazilo mých pět autorských výtisků knihy Joela Fuhrmana „Žijte bez diety“ (v originále to bylo „The End of Dieting: How to Live for Life“). V Mladé Frontě mi po loňském zářezu „Jez, abys žil: Kuchařka“ (Eat to Live: The Cookbook) dali coby dvornímu fuhrmanologovi důvěru, že si tentokrát snad opět nespletu čínské a pekingské zelí.

zijte bez diety_fuhrman
Joel Fuhrman: Žijte bez diety (End of Dieting: How to Eat for Life) Mladá Fronta, 2016

Ale to se spletli (i když při redakci jsme to pak chytili). Jinak už jsem si dával pozor a konečně tehdy loni implementoval poučku, kterou teď budu dodržovat zásadně: „Veď si v Evernote vlastní slovníček, mladíku, ať i za měsíc víš, jestli píšeš spíš tuřín, nebo vodnice.“

Je to kniha, kterou mnozí štítivě odloží. Cože? Žádný maso, cukr, sůl, mléko a jenom salát, čočku, houby, ořechy a kapustu? On ten Fuhrman na to jde vědecky: vezme potravinu, spočítá, kolik má živin, vydělí to kaloriemi, a vyjde mu tzv. ANDI skóre. Čím vyšší, tím lepší. Pak vezme pár těch potravin a řekne: Když budeš jíst to, co je v tabulce nahoře, budeš zdravej a dožiješ se 120 let, když to, co je v tabulce dole, umřeš nejpozději pozítří. A těch dalších tři sta stránek je omáčka okolo.

 

V roce 2015 vyšla v Mladé frontě Fuhrmanova kniha „Jez, abys žil: Kuchařka“, která obsahuje asi 200 nutritariánských receptů.

 

Proč ne. Je fakt, že během překládání jsem si některé ty principy zkoušel, a fungovaly naprosto. Snídaňové koktejly ze salátu, semínek, banánu, octa a kokosu daly člověku takový základ živin, že až do večera snad ani na další neměl chuť. Ale kila šla dolů dost bezbolestně. Je taky fakt, že po roce, kdy jsem opět naplno přešel k standardní české dietě (SČD) – ta se od standardní americké diety (SAD), která je podle knihy zbraň hromadného ničení, moc neliší – jsem to standardní české panděro (SČP) zase nabral.

Za mě: Fuhrman má bohužel pravdu. Nejde o jídlo, ale o přístup. Kdo jí prasárny z velkovýroby, žije jako nemocné a smutné prase z velkochovu. Kdo jí listí, kapustu a houby, žije jako zdravé a veselé prase z lesa. Šance tu je, akorát je třeba neházet brokolici do žita.

 

 

Jak teplé budou letos prameny?

A bylo jaro. Na stráních vypučely petrklíče a na zahrádce raší hrášek a česnek, co jsme ho zapomněli od loňska. V půlce dubna navíc čekáme, že začnou rašit Karlovy Vary.

 

To už je taková tradice, bez které by se to neobešlo. Od dubna do samého začátku července, když se nestíhá, se uzavírám do pohříchu depresivního světa iránské, korejské, švédské, kubánské a kdovíjaké kinematografie, a mastím a opravuji a přesunuji a dramaturguji jeden titulek za druhým. Už přes deset let takhle hledám, co má společného svět viděný z různých koutů. V podstatě jde o dvě věci:

  1. Nechovej se jako kretén.
  2. Bacha, jdou po tobě.

Tak se uvidí, co bude letos. Zatím ten kubánský a chilský hrály na transsexuální a homosexuální notu, zato v tom polském se hodně pila vodka a souložilo se tradičněji rzeczpospolitě.

A až si to letos odtitulkuju, pojedu už podesáté do Varů a budu pít léčivé prameny a běhat nahoru na Dianu, nebo se opíjet a jíst oschlé halušky před Thermalem. Uvidíme.

 

LSFF 2016: monstrum se probouzí!

Děláme filmový festival. Začalo to před šesti lety, když začal jít do kopru Ekofilm (tedy samozřejmě ne do kopru, jen změnil koncepci), pro který jsme překládali filmy a dělali tyhle technicko-obsahové věci. Environmentální filmovou niku pak okamžitě obsadil Life Sciences Film Festival, festival s nezkrotnými ambicemi.

Děje se to vždycky v druhé polovině října od pondělí do pátku v kampusu České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole. Loni se to navíc rozlezlo na celý víkend dolů do Dejvic do prostor v a kolem Národní technické knihovny. Ten pátý ročník byl v každé případě zlomový. Přijelo rovnou deset režisérů (mezi nimi jeden prvoligový až z USA), měli jsme jednu světovou premiéru a dvě evropské, jako vždycky 150 filmů, navíc víkend se Street Foodem, Rajnišem a vším okolo.

Loni jsme také konečně překopali stránky (které mám na starosti), aby konečně fungovaly normálně jako v 21. století. Pak jsem na ně sypal články o těch nejpodstatnějších filmech s rozhovory s režiséry, psal pozvánky a anotace a… prostě všechno, co tam je.

No a teď vymýšlíme další ročník, kolem kterého se rýsují různé možnosti a vylepšení, protože malý je ten, kdo má jen malý cíl. Takže si držme palce.

(UPDATED) Skutečně zajímavá kniha pro nejmenované nakladatelství

Než si ověřím, jestli se ve smlouvě nepíše něco o tom, že nesmím veřejně sdělovat, na čem makám – aby třeba konkurence nenasadila protitrhák, co já vím – napíšu to diskrétně.

Od ledna se mořím s překladem knihy pro jedno vynikající nejmenované nakladatelství. Kniha je vysloveně faktografická a historická – ne z úplně prastarých dějin, ale také ne ze včerejška, prostě tak nějak středně, vaše mámy už to nezažily, babičky asi jo – a pojednává o jistém nečekaném politickém zvratu, který nastal poté, co se jistý počet nejmenovaných mocností dohodl na něčem, co mělo fakt nedozírné následky.

V každém případě to má 400 stran a bude to hotové v květnu. Doufám.

Jo a dost mě to baví dělat, i když je to dřina.

 

Roger MoorhouseUPDATE: Takže po konzultaci s dotčeným právním oddělením to mohu říct naplno. Jedná se o nikoho menšího než nakladatelství ARGO. Kniha se jmenuje „The Devils´ Alliance: Hitler´s Pact with Stalin 1939–1941“ a napsal ji Roger Moorhouse. Oba do té doby arcinepřátelé se přes noc spojili v tzv. „paktu Ribbentrop-Molotov“ a rudo-hnědá bestie si bezskrupulózně rozparcelovala Evropu a celý svět. Těch 400 stránek je plných příběhů – neuvěřitelně cynických, někdy i nechtěně komických – o tom, jak to vypadá, když nacisté a bolševici, Němci a Rusové, bratrsky spolupracují. Až to budu mít, tak dám vědět.

Udržuji terabajty Paměti národa plné

To mi jednou přišel mail, že na mě nějak přišli, a jestli bych nechtěl editovat nahrávky pamětníků. Kromě toho, že mám nejradši, když „na mě někdo nějak přijde,“ tak jsem se zaradoval, protože už jsem si dlouho říkal, že bych pro Post Bellum hrozně rád pracoval. Tak jsem se utíkal podívat do Sněmovní do podkroví.

 

No co budu povídat, mají to tam pěkné. Jde o to, že pěšáci s diktafony sbírají vyprávění lidí, kteří prožili něco pamětihodného. Nebo prostě jen přežili 20. století, což stačí. Můžou to být vojáci, sedláci, estébáci, hrdinové, zbabělci, máničky, skauti a faráři, taktéž v kombinacích. Mně pak přijde nahrávka, já si ji poslechnu a nějak ji textově zpracuji. Vyznat se v někdy chaotickém příběhu starého pamětníka, vypíchnout to podstatné, potlačit nepodstatné, sepsat příběh, aby se dal číst, životopis a pověsit do systému.

Spousta písmenek, ale krásná práce. Mě totiž coby latentního voyeura (je člověk, co odposlouchává, audyeur?) příběhy cizích lidí zajímají. Jenom za tenhle měsíc jsem si takhle poslechl jednoho kariérního podplukovníka (zdalipak jsi znal kolegu z generálního štábu i ze strany, dědo?), jedné legendy undergroundu a jednoho pamětníka střílečky u Babic.

To jsem zvědavej, o čem budu jednou mluvit já. Jak jsem hrdinně splatil hypotéku?

 

Jak řídit: lekce autoškoly od Stiga

Stig je ten pán v bílém, který v Top Gearu dělá různé psí kusy s auty. Také je to kaskadér za Daniela Craiga v bondovkách a závodník. Jmenuje se Ben Collins, což se dlouho nevědělo. Napsal o tom všem knihu „How to Drive: The Ultimate Guide from Man Who Was the Stig“ a já ji přeložil pro MF jako „Jak řídit: lekce autoškoly od muže známého jako The Stig“.

Ben Collins_How to Drive
Ben Collins: Jak řídit (How to Drive), Mladá Fronta, 2016

Měl jsem z toho docela vítr, protože docela technické věci byly proložené br(ř)itským humorem, v němž jsem občas tápal (nevím, někdy mi Stig připadal vtipný trochu nuceně). Ale byla to další z řady užitečných knih pro ty naše každodenní živůtky. Stig v podstatě říká, že auto je hrooozně nebezpečná věc. Že všechny ty fičury jako ABS, EPS, navigace, systémy rozpoznávání aut v zrcátkách, automatické parkovací systémy a systémy zamezení srážce nám odebírají část zodpovědnosti, čímž z nás dělají horší řidiče. Nejlepší je se na to vykašlat, nerozptylovat se sledováním kontrolek, displejů a čidel, a prostě čumět před sebe a dávat si majzla.

Jasně, kapitoly o tom, jak správně dělat donut nebo jak správně zaparkovat z šedesátky přes ručku pozadu mezi dvě auta, jsou trochu navíc. Ale od té doby držím volant jako závodníci (v poloze tři čtvrtě na tři) a projíždím zatáčky z vnějšího oblouku do vnitřního, abych snížil odstředivé síly.

Jestli vám záleží na tom, abyste dojeli domů, i když se na silnici něco semele, kupte si to.

 

 

 

Přítula: příspěvek k žánru „tohle ti složil tatínek“

Takové ty písničky, co tatínkové píšou dcerkám. Z fleku mě napadá jeden Paul Simon, jeden Pavel Bobek a samozřejmě Mirek Černý s tou příšernou rapovanou hymnou všech pedofilů. No a teď jsem tady já, respektive legendární Pískomil se vrací. 

Dostal jsem od Ondřeje opět empétrojku, kde byl naznačený refrén s imaginární postavou „přítuly„. Přítula se mi zalíbila, páč nabízí spoustu možností. Pak nastal takový ten okamžik, kdy to jde samo od ruky (dělali jsme na horách dřevo, ulil jsem se na chvíli v neděli před obědem), a než přišly na stůl knedlíky, bylo hotovo.

Zpíváme se ji doma často a věřím, že nám ještě dlouho vydrží.

 

 

Také tuto pecku najdete na maxisinglu Čtyři kusy na ucpání pusy.

 

Jak se dělá klička doleva v daleké, předaleké galaxii

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

 

fubiho fotbal
Günther Karsten: „Fubi: Nejlepší fotbalista v galaxii“, Mladá fronta, 2015

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.