Archiv rubriky: Přeložené knihy

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.

Jak tak občas zazní otázka, jestli má člověk radši Beatles, nebo Rolling Stones, tak bych asi normálně řekl, že rozhodně Beatles. Jenže poté, co jsem s druhými jmenovanými strávil opravdu hodně času, řekl bych něco jako: „Hele, fuck off. It´s only rock´n´roll, but I like it!“ Obě kapely totiž toho mají společného dost málo, takže tohle často vídané sparťansko-slávistické dělení je nakonec mimo mísu.

Doteď si občas tu knihu vezmu do ruky, začtu se a hned se mi to vybaví. Takové ty chvilky, kdy venku zuřilo horké léto roku 2013, já si sednul ke straně 325, narazil na nějaké jméno, o kterém jsem nevěděl ani to, jestli je mužské nebo ženské, a skončil na YouTube. A probral se teprve po dvou hodinách v deltě Mississippi nebo v Cavern Clubu nebo kdovíkde.

A takhle to bylo přes pět set stran. Efektivita trpěla, ale ta hudba! Kniha „Pravdivá dobrodružství Rolling Stones“ se týká jednoho turné z roku 1969, toho, které smutně skončilo volným koncertem v Altamontu, na kterém Hell´s Angels ubodali Mereditha Huntera. Prolínají se tím další vrsty – o založení RS, o Brianu Jonesovi, také dost o autorovi, pisálkovi jménem Stanley Booth, který pořádně nevěděl, o co mu jde, ale šel si za tím.

Je to čestná kniha. To turné je víceméně jeden nekonečnej opruz, do sálu, odehrát koncert, strkat se s policajty a fanoušky, do hotelu nebo do letadla, a tak dále. K tomu ale vědomí, že jde o něco víc než jen o hudbu; pachtění po světě s vírou, že ho právě měníte. Když pak turné skončilo – a jak se říká, s ním skončily také „šedesátky“ – začal Jagger zpívat „Street Fighting Man“ v cylindru a barevném obleku, jako by chtěl z toho celého průšvihu sejmout jeho závažnost.

Romantika života rockových hvězd stříknutá zmarem z nemožnosti něčeho doopravdy dosáhnout.