Začínáme vraždičkou jako z Psycha. Je to žena, je to v hotelu, je to ošklivé, naturalistické a krvavé. A celé je to nahrané na kameře, kterou potom někdo zničí. Jak o té kameře vlastně vůbec věděl?
V různě přeskakujících časech sledujeme příběh influencerky Natalie – to je ta zapíchnutá -, jejího manžela, novinářky, která po tom celém pátrá, a jedné maniakální stalkerky. Celé to má temnou atmosféru skotského venkova a různých nevyřčených tajemství.
Třiašedesát procent na Databázi knih mi přijde nespravedlivě málo, mně to přišlo jako docela svižný a čtivý thriller. Spoustě lidí vadilo přeskakování z jedné časové roviny do druhé, podle mě se na to dalo docela zvyknout.
Ross, Chandler, Joey vs. Monica, Rachel a cáklá Phoebe. Kdo by tu báječnou šestici neznal. Tenhle seriál je už dvacet let nezničitelný; každá generace z nějakého důvodu dříve nebo později propadne devadesátkovému kouzlu tlachalů na gauči s obřími lattéčky v rukou.
Kelsey Miller: Přátelé; 312 stran, Kontrast, 2019
Kniha – v originále I’ll Be There For You podle té vlezlé písničky v titulcích – by klidně mohla být lehoučké čtení plné drbů ze zákulisí (a ne že by tam nebyly); ve skutečnosti se dozvíte ledacos o fungování televizního průmyslu, o kulturních stereotypech, či jak to bylo s kauzou obtěžování scenáristky dávno před #metoo. Skvělé jsou kapitoly o tom, jak jeden každý z herců ke své příležitosti přišel.
Schwimmer – studovaný charakterní herec, LeBlanc – šikovný tesař, Perry – zkrachovalý kanadský tenista, Anistonová – protřelá herečka, co ne a ne prorazit, Coxová – holka ze Springsteenova klipu, Kudrowová – stand-up komička s titulem z biologie na Vassar College.
Povinná četba pro každého fanouška opičáka Marcela.
Víme kdo, víme kdy, nevíme proč. Takže: dvanáctiletý Matthew jednoho horkého letního dne přivázal Anettu (v orginále Hannah, ale to by se blbě skloňovalo) ke stromu a nasázel do ní čtyřicet diabolků; jeden jí projel okem. A celé to sledoval jeho kamarád Patrick; jen zíral, a nepomohl jí…
Christopher J. Yates: Provaz lží; 360 stran, Cosmopolis, 2019
Patrick je v současnosti Anettin manžel, kterého pravidelně budí její noční můry. Patrick je trochu uzlíček nervů: je krize a on přišel o práci ve finančnictví, po pár nepovedených pohovorech už si ani novou nehledá a přemíru volného času věnuje svému koníčku – vaření. Sní o tom, že jednou bude mít vlastní restauraci, když tu jednoho dne..
A tak dál. Zajímavě a uvěřitelně vystavěný příběh. Sledujeme Patricka, kterému se rozpadá vztah s Anettou a začíná mu docela slušně hrabat, a k tomu odkrýváme důvody, které vedly k tomu, že má dnes Anetta jedno oko skleněné, Matthew úspěšnou firmu na zásobování luxusních restaurací a Patrick deprese. Na Databázi knih 64 %, což mi přijde nespravedlivě málo; mnohým vadí, že v knize není přímá řeč v uvozovkách, což je trochu mate.
Ultimátní kniha o části těla, se kterou nechcete mít problémy: bederní páteř. Celých 350 stran o napínání, ohýbání, kroucení, a jak se správně zvedat.
Tahle kniha je pro mě trochu záhadná. Jak se později ukázalo, šlo o jednu z posledních prací pro Mladou frontu před jejím zánikem. Všechno proběhlo, vyfakturovalo se, ale dodnes netuším, jestli kniha vlastně vyšla. Ke mně se nikdy nedostala, googlování vyhazuje jenom jakoby prozatímní fotku obálky, ale nikde to není k sehnání.
(To samé se mi pak stalo ještě s úchvatnou prací Trénink rychlostní kanoistiky. Tu jsem viděl tuhle na Knihobotu, takže asi existuje, ale já ji nikdy neviděl.)
Stuart McGill je každopádně člověk, ke kterému s bolavými zády chcete zajít. Občas dokonce jezdí do Česka a pořádá přednášky. Překlad to byl dost odborný, musel jsem si k tomu koupit anglicko-český lékařský slovník a hodně se do něj nořit.
Neprováděj cviky zahrnující ohýbání páteře dříve než hodinu poté, co vylezeš z postele. V ploténkách je taková ta tekutina, která je dost hustá, a nějakou dobu jí trvá, než steče tam, kde má správně mazat.
Neexistuje nic jako zdravé sezení. Dají se jenom mírnit nevyhnutelné následky.
Jediné cviky, které jsou dobré na páteř jsou: prohýbání jako kočička, a prkno a různé jeho varianty.
Když James Kakalios ukazoval prvákům v kurzu úvodu do fyziky na univerzitě v Minnesotě působení sil na pružinách a nakloněných rovinách, moc je to nebavilo. Jakmile ale použil jako příklad Spidermana zachraňujícího Gwen Stacyovou na pavučině, ožili. A tak celý svůj kurz postavil na superhrdinech.
James Kakalios: Fyzika superhrdinů (Physics of Superheroes), Argo, 2018, 380 stran
Je fakt, že svět superhrdinů je studnice fyzikálních úloh. Je možné, aby se Antman zmenšil do velikosti mravence? (Ne.) Může Kitty Pryde proskočit kvantově mechanickým způsobem skrz zeď? (Ano.) Uznejte, že takového příklady z „reálného života“ jsou mnohem větší zábava než středový náraz koulí.
Kdyby byli všichni učitelé jako James Kakalios, asi by se nikdy nedostalo do módy takové to „já prostě na matiku a na fyziku nejsem“. V takovém podání je fyzika – a bylo by i cokoliv jiného – jedna velká vzrušující jízda. Sám jsem se těšil na každou další kapitolu (jakkoli s děsem, co mě čeká ve třetí části o kvantové fyzice) a doteď mám v zásobě pár fyzikální „icebreakerů“ na party: Slečno, víte, že napít se z jedenáctimetrového brčka prostě není fyzikálně možné?
Iceberg Slim: Satanášova sestra (Shetani’s Sister), Mladá fronta, 2018, 248 stran
Co mají společného Ice-T, Ice-Cube a Vanilla Ice, kromě toho, že jsou ledově „cool“? Jejich vzor je Iceberg Slim. Ultra-cool vytáhlý gangsta s úzkým knírkemkterý zběhl z univerzity na ulici a strávil pár desítek let jako pasák. A ve volném čase mezi šňupáním koksu a leštěním cadillacu o tomhle životě psal knihy…
Ta poslední – a také jako poslední objevená – se jmenuje „Satanášova sestra“. Satanáš je opravdový ďábel, majitel stáda luxusních šlapek, které přesune z New Yorku přímo do ulic L. A. Jenže tady úřaduje Russell Rucker z mravnostního, a ten chce mít v ulicích klid a pořádek. Oba muže honí vlastní démoni – Satanáše jeho mrtvá sestra, Ruckera chlast – a když se nakonec nevyhnutelně střetnou, začne být v Hollywoodu opravdu horko.
„Rucker zastavil na červenou na Normandie Avenue a ztuhnul. Ze zaparkovaného náklaďáku před ním vyskočila prostitutka v černé minisukni adala se klusem dolů po ulici. O chvilku později se z náklaďáku vynořil postarší řidič, běloch. Mával rukama a křičel: „Sebrala mi prachy!“ Začal se kymácet na svých artritických nohách ulicí za ní. Rucker projel červenou a zastavil za křižovatkou. Vtáhnul dědka do auta a strčil mu před oči odznak. Ruckerův Buick se rozjel vpřed. Jeho světla ozářila děvku, která zahnula do boční uličky.“
Když jsem ještě byl pionýr, tak jsem Sovětský svaz miloval. Také proto, že byl za války „ten hodný“ proti „tomu zlému“. Ha, ha, ha! Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali!
Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly (The Devils‘ Alliance), Argo, 2017, 414 stran
Jestli si přečtete tuto knihu Rogera Moorhouse, zjistíte, že Sovětský svaz (čti Stalin) byl totiž úplně stejná kurva jako Německo (čti Hitler) – i když v názvu se používá raději slovo „ďábel“. Je celkem všeobecně známo, že existoval nějaký pakt Molotov-Ribbentrop, ale podrobnosti o celé té absurditě takhle napřímo (a pěkně výživně, má to 414 stran) najdete až tady.
Po třinácti knihách přeložených pro Mladou Frontu se mi povedlo infiltrovat i do neméně slovutného Arga, když mi zadali tenhle překlad. A víte proč? Protože jsme při festivalu Food Film Fest s Argem maličko spolupracovali a tak jsem dostal nápad, že jim napíšu, že bych pro ně pak něco udělal. Mail se dostal k redaktoru Vítu Penkalovi, který se sice o pověstné kongenialitě mých převodů knih o fotbalistech, brokolici a rokenrolu nedoslechl, ale znal mé jméno díky textům pro Hm…, a zadal mi první kapitolu na zkušební překlad. Sice jsem ho trochu zmastil, ale vysvětlili jsme si to, a já už se pak radši, ehm, víc držel originálu, no.
Ta kniha je skvělá. Celá třicátá léta na sebe Německo a Rusko dští síru – a najednou si padnou kolem krku a rozdělí si Evropu. Moorhouse všechny ty dějinné události ilustruje na maličkostech a příbězích: společná sovětsko-německá vojenská přehlídka v Brestu-Litevském; komické těžkosti anglických komunistů, kteří najednou mají svým soudruhům vysvětlit pakt s Německem; Sovětší vojenští nákupčí objednávají německou techniku, se kterou se pak po napadení SSSR jejich vojáci zoufale brání.
A dobře se to čte. „Když onoho chladného zářijového rána v roce 1939 probudilo obyvatele Brestu burácení tanků, nejspíš je to ani příliš nepřekvapilo. Němečtí vojáci totiž toto město na východě Polska obsadili již skoro před týdnem, takže jeho obyvatelé měli čas trochu si zvyknout na štěkání rozkazů a hluk motorů vojenských vozidel. Jakmile však uslyšeli, jakým jazykem se mezi sebou vojáci baví, museli zůstat stát v úžasu. Nebyla to hrdelní, úsečná němčina; tenhle jazyk byl mnohem zpěvnější a v lecčems se podobal jejich vlastnímu. Nejspíše to poznali okamžitě: tohle je přece ruština!“
Stoprocentně doporučuji a na ten půlrok, co jsem s tím strávil, vzpomínám rád – bavila mě každá minuta práce, a dokonce mě to pak bavilo po sobě i číst po korektuře.
Will Bishop-Stephens: Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích (How to Create Animation in 10 Easy Lessons), Svojtka, 2017
Šlo o nečekaně zábavnou maličkost pro Svojtku, kterou mi zadala Marie Hajdová (která je teď v Gradě, a já se těším, co tam pro mě vymyslí…).
Když si to koupíte, naučíte se docela jednoduše pomocí mobilního telefonu dělat vlastní animáky. A protože jedno video vydá za tisíc slov, podívejte se na film, který jsme s Rózou vystřihli hned po přeložení třetí kapitoly.
„Sežrání policejního klokana při zátahu na necudné mimino“, v hlavní roli Rozárka Kotoušová.
Na etiketu má monopol Ladislav Špaček. V MF se pokusili tenhle axiom nabourat zakoupením práv na překlad knihy Peas and Queues: The Minefield of Modern Manners. Teprve když jsem viděl výtisk, zjistil jsem, že všudypřítomný LŠ se zhmotnil aspoň v předmluvě. Tím líp, aspoň to má oficiální štempl.
Sandi Toksvig: Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem (Peas & Queues: The Minefield of Modern Manners), Mladá Fronta, 2016
Sandi Toksvig je britská instituce: spisovatelka, moderátorka, komička, politická aktivistka se specializací na práva žen atd. Peas and Queues (český název nakonec zní „Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem“)napsala jako stručný návod určený cca teenagerům, jak si poradit v různých situacích. Nejde ani tak o to, „jak správně oslovit královnu“ nebo „jak se zachází s ústřicí“ – podobná témata odbývá s tím, že pokud to nevíte doteď, pak to asi vědět nepotřebujete. Spíše jde o to, jak se chovat v různých docela banálních chvílích. Spolubydlení, návštěva, rozchod, pohřeb, společné jídlo, jak přijmout nebo odmítnout pozvánku, jak se chovat v letadle nebo třeba na Twitteru. Všechno by se to dalo shrnout do „pozdrav, usmívej se, přemýšlej, zapoj empatii, a když něco pokazíš, omluv se.“ Důležité je také „nezapomeň si obléct kalhoty“ a „nepokakej se na hřišti.“ To vše ovšem psáno s takovým tím britským nadhledem, který máme všichni tak rádi.
V překladu se ztratily nuance názvu. „Peas“ a „Queues“ jsou samozřejmě jak „hrášky“, tak „fronty“. Jenže zároveň „píz“ a „kjů“ děti vyslovují „please“ a „thank you“. A když dospělý řekne: „Mind your Ps and Qs!“, tak je to něco jako „Koukej se chovat slušně!“
Ostatně hrášek. Hrášek je malý, kulatý, takže vyskakuje z talíře, a protože je zelený, tak si toho každý všimne. Správně se jí tak, že se rozmačká vidličkou spolu s bramborem nebo něčím jiným, co se dá na talíři rozmačkat a není kulaté.
Dneska mi dorazilo mých pět autorských výtisků knihy Joela Fuhrmana „Žijte bez diety“ (v originále to bylo „The End of Dieting: How to Live for Life“). V Mladé Frontě mi po loňském zářezu „Jez, abys žil: Kuchařka“ (Eat to Live: The Cookbook) dali coby dvornímu fuhrmanologovi důvěru, že si tentokrát snad opět nespletu čínské a pekingské zelí.
Joel Fuhrman: Žijte bez diety (End of Dieting: How to Eat for Life) Mladá Fronta, 2016
Ale to se spletli (i když při redakci jsme to pak chytili). Jinak už jsem si dával pozor a konečně tehdy loni implementoval poučku, kterou teď budu dodržovat zásadně: „Veď si v Evernote vlastní slovníček, mladíku, ať i za měsíc víš, jestli píšeš spíš tuřín, nebo vodnice.“
Je to kniha, kterou mnozí štítivě odloží. Cože? Žádný maso, cukr, sůl, mléko a jenom salát, čočku, houby, ořechy a kapustu? On ten Fuhrman na to jde vědecky: vezme potravinu, spočítá, kolik má živin, vydělí to kaloriemi, a vyjde mu tzv. ANDI skóre. Čím vyšší, tím lepší. Pak vezme pár těch potravin a řekne: Když budeš jíst to, co je v tabulce nahoře, budeš zdravej a dožiješ se 120 let, když to, co je v tabulce dole, umřeš nejpozději pozítří. A těch dalších tři sta stránek je omáčka okolo.
V roce 2015 vyšla v Mladé frontě Fuhrmanova kniha „Jez, abys žil: Kuchařka“, která obsahuje asi 200 nutritariánských receptů.
Proč ne. Je fakt, že během překládání jsem si některé ty principy zkoušel, a fungovaly naprosto. Snídaňové koktejly ze salátu, semínek, banánu, octa a kokosu daly člověku takový základ živin, že až do večera snad ani na další neměl chuť. Ale kila šla dolů dost bezbolestně. Je taky fakt, že po roce, kdy jsem opět naplno přešel k standardní české dietě (SČD) – ta se od standardní americké diety (SAD), která je podle knihy zbraň hromadného ničení, moc neliší – jsem to standardní české panděro (SČP) zase nabral.
Za mě: Fuhrman má bohužel pravdu. Nejde o jídlo, ale o přístup. Kdo jí prasárny z velkovýroby, žije jako nemocné a smutné prase z velkochovu. Kdo jí listí, kapustu a houby, žije jako zdravé a veselé prase z lesa. Šance tu je, akorát je třeba neházet brokolici do žita.
