Grace Tolliverová vyrůstá se svojí matkou na samé hranici USA a Mexika. Je to normální šestnáctiletá holka, která svojí mámu miluje, i když ji někdy pěkně štve. Má kámošku Cake, hraje s ní ve školní kapele, je zamilovaná, všechno je normální… Jenže se ukáže, že máminy bolesti hlavy byly předzvěstí něčeho horšího, a Grace zničehonic zůstane sama.
Kathleen Glasgow: Jak se spřátelit s temnotou (How to Make Friends with the Dark), King Cool, 2020, 410 stran
Grace prochází nejrůznějšími patry amerického sociálního systému, pěstounské domy, náhradní rodiny, je tam všechno. Zároveň se vyrovnává s emocemi, sleduje, jak se proměňují vztahy s jejími kamarády, dozvídá se o různých rodinných tajemstvích, setkává se se svou sestrou. Místy mi to přišlo až moc přeslazené a city úporně dojící, ale já nejspíš nejsem cílová „young adult“ skupina.
Od roku 2015 do 2019 jsme Life Sciences Film Festival rozšířili o jeho „foodie“ odnož Food Film Festival. Koncept byl takový, že jsme z programu LSFF vzali filmy týkající se čistě jídla, udělali k nim doprovodný program a všechno to v sobotu a v neděli po skončení LSFF ukázali v Národní technické knihovně.
Asi největší a nejlepší ročník byl ten v roce 2016. Festival dostal vlastní grafiku a vlastní web, kromě toho ho doplnit velkorysý Street Food festival před NTK.
Příběh Truus Wijsmullerové, holandského Nicolase Wintona v sukních. „Tante Truus“ hodlá vypravit tolik vlaků a odvézt v nich ze zemí okupovaných nacisty tolik židovských dětí, kolik jenom dokáže. Vedle ní jsou hlavní postavy poněkud přemoudřelý mladistvý autor divadelních her Stephan, jeho bratr a také jeho kamarádka, geniální malá matematička Žofie-Helena. Jsou to Rakušané a hrozí jim neblahý osud…
Meg Waite Clayton: Poslední vlak do Londýna (The Last Train to London), Cosmopolis, 2020, 424 stran
Příběh je docela košatý, reálie smutné, jak se asi dá čekat, ale minimálně pro protagonisty to nakonec dopadne ještě docela dobře. Místy mi to přišlo až moc jako červená knihovna, styl poněkud zdlouhavý a postavy místy otravné, ale popis reálií situace v Rakousku a organizace záchranných transportů mi přišel obohacující.
Útlá, ale hutná kniha o holocaustu. Felix Weinberg byl malý kluk z Ústí nad Labem, který rád chodil do cukrárny se svou trochu střelenou matkou a jejími kamarádkami. Válka semlela celou jeho rodinu, malý Felix (na rozdíl od mámy a bratra) přežil Osvětim a pár dalších lágrů, po válce se dostal do Anglie za svým otcem (který tam ještě před válkou jel připravit půdu pro přestěhování rodiny, ale ta se tam nedostala včas). Z Felixe se stal uznávaný fyzik v oboru spalování a fyziky hořlavý látek.
Felix Weinberg: Byl jsem číslo 30529 (Boy 30529: A Memoir), Cosmopolis, 2020, 200 stran
Na samém sklonku života na naléhání svých dětí sepsal anglicky své vzpomínky. Možná je to tím, že od prožitků a psaní uběhla hodně dlouhá doba, možná je to jeho náturou vědce – každopádně je to celé až neuvěřitelně nesentimentální, popisné, psané z odstupu. O to víc vás ale Weinberg chytne za srdce. Dva citáty, které si občas připomínám:
„Historii nutně píší přeživší, ovšem její jádro tvoří příběhy obětí. Vždy musí být v něčem pokřivená, protože každý, kdo vyhlazovací tábor přežil, nese netypický příběh. Typická táborová historie milionů lidí skončila smrtí, tudíž ji nelze v první osobě vypovědět. V mém případě jedině zázračná štěstěna přivádějící zcela nepravděpodobný sled tolika nečekaných zvratů zapříčinila, že můj příběh vůbec kdy spatřil světlo světa, ovšem to poslední, čeho bych se dopustil, je snažit se pravdivě hovořit za ty, kterým to nebylo umožněno.“
„Rád bych věřil, že existuje nějaká vyšší spravedlnost – že snad jde o zákon přírody –, díky níž každé zlo v sobě nese zárodek sebezničení. Hitler byl demagog se schopností hypnotizéra a mimořádným talentem rozvrátit celý národ na základě jeho persekučních bludů. Když přesvědčil Němce o platnosti své směšné představy o jejich rasové nadřazenosti, přiměl je projevovat se ve svých skutcích hůře než zvířata. Zlo takového rozměru však nutně předpokládá určitou míru idiotství, které vede k řetězení fatálních omylů přímo vyvěrajících z nabubřelých falešných představ. „
Od roku 2010 se na České zemědělské univerzitě pořádal Life Sciences Film Festival. Já se k němu připojil v roce 2013 a vydržel až do jeho konce v roce 2019. Měl jsem na starosti komunikaci festivalu, obsah jeho webu www.lsff.cz, prostě všechny písemné vstupy a výstupy. Také jsem si tam každý rok přeložil pár filmů.
Každoročně jsme připravili tak třicet i víc dokumentárních filmů z celého světa, které se týkaly témat jako potravinová výroba, inovace, zemědělství, výživa. Vše se pak promítalo během jednoho podzimního týdne v různých sálech a na různých fakultách ČZU. K filmům se pořádaly přednášky, diskuse, různý doprovodný program.
Ten festival jsem měl moc rád, každý rok byl větší a zajímavější. Přijížděli hosté ze zahraničí, filmy byly skvělé, festival se rozrostl i o Food Film Festival, který se přenesl ze Suchdola do NTK v Dejvicích – jenže zároveň každoročně probíhaly tahanice o jeho samotnou existenci, až nakonec nové vedení univerzity usoudilo, že o něj v této podobě nestojí. Na druhou stranu – semínko evidentně přežilo, protože letos se na ČZU konal… tramtadadá… Prague Science Film Festival . Je to vlastně to samé, akorát menší, a neděláme to my, ale AFO. No jo, tak to chodí.
Tady aspoň článek k vítěznému filmu z roku 2015 „Na obranu jídla“, který vyšel v Týdnu:
Začínáme vraždičkou jako z Psycha. Je to žena, je to v hotelu, je to ošklivé, naturalistické a krvavé. A celé je to nahrané na kameře, kterou potom někdo zničí. Jak o té kameře vlastně vůbec věděl?
V různě přeskakujících časech sledujeme příběh influencerky Natalie – to je ta zapíchnutá -, jejího manžela, novinářky, která po tom celém pátrá, a jedné maniakální stalkerky. Celé to má temnou atmosféru skotského venkova a různých nevyřčených tajemství.
Třiašedesát procent na Databázi knih mi přijde nespravedlivě málo, mně to přišlo jako docela svižný a čtivý thriller. Spoustě lidí vadilo přeskakování z jedné časové roviny do druhé, podle mě se na to dalo docela zvyknout.
Ross, Chandler, Joey vs. Monica, Rachel a cáklá Phoebe. Kdo by tu báječnou šestici neznal. Tenhle seriál je už dvacet let nezničitelný; každá generace z nějakého důvodu dříve nebo později propadne devadesátkovému kouzlu tlachalů na gauči s obřími lattéčky v rukou.
Kelsey Miller: Přátelé; 312 stran, Kontrast, 2019
Kniha – v originále I’ll Be There For You podle té vlezlé písničky v titulcích – by klidně mohla být lehoučké čtení plné drbů ze zákulisí (a ne že by tam nebyly); ve skutečnosti se dozvíte ledacos o fungování televizního průmyslu, o kulturních stereotypech, či jak to bylo s kauzou obtěžování scenáristky dávno před #metoo. Skvělé jsou kapitoly o tom, jak jeden každý z herců ke své příležitosti přišel.
Schwimmer – studovaný charakterní herec, LeBlanc – šikovný tesař, Perry – zkrachovalý kanadský tenista, Anistonová – protřelá herečka, co ne a ne prorazit, Coxová – holka ze Springsteenova klipu, Kudrowová – stand-up komička s titulem z biologie na Vassar College.
Povinná četba pro každého fanouška opičáka Marcela.
Víme kdo, víme kdy, nevíme proč. Takže: dvanáctiletý Matthew jednoho horkého letního dne přivázal Anettu (v orginále Hannah, ale to by se blbě skloňovalo) ke stromu a nasázel do ní čtyřicet diabolků; jeden jí projel okem. A celé to sledoval jeho kamarád Patrick; jen zíral, a nepomohl jí…
Christopher J. Yates: Provaz lží; 360 stran, Cosmopolis, 2019
Patrick je v současnosti Anettin manžel, kterého pravidelně budí její noční můry. Patrick je trochu uzlíček nervů: je krize a on přišel o práci ve finančnictví, po pár nepovedených pohovorech už si ani novou nehledá a přemíru volného času věnuje svému koníčku – vaření. Sní o tom, že jednou bude mít vlastní restauraci, když tu jednoho dne..
A tak dál. Zajímavě a uvěřitelně vystavěný příběh. Sledujeme Patricka, kterému se rozpadá vztah s Anettou a začíná mu docela slušně hrabat, a k tomu odkrýváme důvody, které vedly k tomu, že má dnes Anetta jedno oko skleněné, Matthew úspěšnou firmu na zásobování luxusních restaurací a Patrick deprese. Na Databázi knih 64 %, což mi přijde nespravedlivě málo; mnohým vadí, že v knize není přímá řeč v uvozovkách, což je trochu mate.
Ultimátní kniha o části těla, se kterou nechcete mít problémy: bederní páteř. Celých 350 stran o napínání, ohýbání, kroucení, a jak se správně zvedat.
Tahle kniha je pro mě trochu záhadná. Jak se později ukázalo, šlo o jednu z posledních prací pro Mladou frontu před jejím zánikem. Všechno proběhlo, vyfakturovalo se, ale dodnes netuším, jestli kniha vlastně vyšla. Ke mně se nikdy nedostala, googlování vyhazuje jenom jakoby prozatímní fotku obálky, ale nikde to není k sehnání.
(To samé se mi pak stalo ještě s úchvatnou prací Trénink rychlostní kanoistiky. Tu jsem viděl tuhle na Knihobotu, takže asi existuje, ale já ji nikdy neviděl.)
Stuart McGill je každopádně člověk, ke kterému s bolavými zády chcete zajít. Občas dokonce jezdí do Česka a pořádá přednášky. Překlad to byl dost odborný, musel jsem si k tomu koupit anglicko-český lékařský slovník a hodně se do něj nořit.
Neprováděj cviky zahrnující ohýbání páteře dříve než hodinu poté, co vylezeš z postele. V ploténkách je taková ta tekutina, která je dost hustá, a nějakou dobu jí trvá, než steče tam, kde má správně mazat.
Neexistuje nic jako zdravé sezení. Dají se jenom mírnit nevyhnutelné následky.
Jediné cviky, které jsou dobré na páteř jsou: prohýbání jako kočička, a prkno a různé jeho varianty.
Byl to takový kontinuální projekt pro Český rozhlas, který začal – myslím – že na jaře 2014. Úpravou pohádek od Gézy Demétera, kterou provede Kristina Žantovská, vznikne asi hodinová pohádka s romskými rytmy; a do těch rytmů já udělám slova.
Projekt si prošel několika zvraty – bude, nebude, bude, nebude – ale nakonec fakt bylo. KŽ propojila několik romských pohádek postavou Bajcúra, chytrého, leckdy vychytralého, vykuka se srdcem na dlani, vyrobila scénář a řekla, že potřebuje pět písniček – jednu sem o jídle, druhou tam o těžkém údělu, třetí onam o bilancování nad životem, čtvrtou a pátou už ani nevím kam. A starej se.
Napůjčoval jsem si pár knih o romské kultuře, přečetl několik pohádek (jsou skvostné, mají krásné mýty o založení sebe sama jako národa; vždycky jsem si myslel, že vyvolený národ jsou Židé, ale prdlajs – Bůh má nejradši Romy, proto jim dal také svět jako zahrádku, z níž si mají brát). A tak jsem psal na zvolená témata, bylo mi to škrtáno a zase se přepisovalo, a když to bylo připravené, tak se jelo do Brna točit.
Cestou expresem „Gustav Mahler“ jsem si říkal, jak si to jako představujou? Mám nějaké texty, spíš náčrty, nemáme hudbu a má se to za dva dny udělat komplet? Jenže pak jsem přijel do studia, dorazila kapela ve složení Šenki, Jano, Sarközi, dostali text, řeklo se, že to má bejt veselý, oni řekli: Takže čardáš! Třeba takhle? a spustili, Patrik Banga začal zpívat, písnička byla za tři minuty vymyšlená a mě braly mdloby.
Chodil jsem jak idiot šest let na kytaru, jenže bez listu nezahraju ani Dajánu. Tady Šenki zahrál melodii, kytarista a kontrabasista na sebe mrkli a začali valit harmonii tak, že… To je jedno.
Jo a paní Horváthová z Brna mi řekla, že ty české texty jsou lepší než ty romské a že mám cikánskou duši. Nebyl jsem v životě mockrát pyšnější.
Krásná práce. Než pohádka ofiko vyjde, tak aspoň demo z jedné frekvence:
