Žijte bez diety. (A bez masa, mléka, oleje a soli)

Dneska mi dorazilo mých pět autorských výtisků knihy Joela Fuhrmana „Žijte bez diety“ (v originále to bylo „The End of Dieting: How to Live for Life“). V Mladé Frontě mi po loňském zářezu „Jez, abys žil: Kuchařka“ (Eat to Live: The Cookbook) dali coby dvornímu fuhrmanologovi důvěru, že si tentokrát snad opět nespletu čínské a pekingské zelí.

zijte bez diety_fuhrman
Joel Fuhrman: Žijte bez diety (End of Dieting: How to Eat for Life) Mladá Fronta, 2016

Ale to se spletli (i když při redakci jsme to pak chytili). Jinak už jsem si dával pozor a konečně tehdy loni implementoval poučku, kterou teď budu dodržovat zásadně: „Veď si v Evernote vlastní slovníček, mladíku, ať i za měsíc víš, jestli píšeš spíš tuřín, nebo vodnice.“

Je to kniha, kterou mnozí štítivě odloží. Cože? Žádný maso, cukr, sůl, mléko a jenom salát, čočku, houby, ořechy a kapustu? On ten Fuhrman na to jde vědecky: vezme potravinu, spočítá, kolik má živin, vydělí to kaloriemi, a vyjde mu tzv. ANDI skóre. Čím vyšší, tím lepší. Pak vezme pár těch potravin a řekne: Když budeš jíst to, co je v tabulce nahoře, budeš zdravej a dožiješ se 120 let, když to, co je v tabulce dole, umřeš nejpozději pozítří. A těch dalších tři sta stránek je omáčka okolo.

 

V roce 2015 vyšla v Mladé frontě Fuhrmanova kniha „Jez, abys žil: Kuchařka“, která obsahuje asi 200 nutritariánských receptů.

 

Proč ne. Je fakt, že během překládání jsem si některé ty principy zkoušel, a fungovaly naprosto. Snídaňové koktejly ze salátu, semínek, banánu, octa a kokosu daly člověku takový základ živin, že až do večera snad ani na další neměl chuť. Ale kila šla dolů dost bezbolestně. Je taky fakt, že po roce, kdy jsem opět naplno přešel k standardní české dietě (SČD) – ta se od standardní americké diety (SAD), která je podle knihy zbraň hromadného ničení, moc neliší – jsem to standardní české panděro (SČP) zase nabral.

Za mě: Fuhrman má bohužel pravdu. Nejde o jídlo, ale o přístup. Kdo jí prasárny z velkovýroby, žije jako nemocné a smutné prase z velkochovu. Kdo jí listí, kapustu a houby, žije jako zdravé a veselé prase z lesa. Šance tu je, akorát je třeba neházet brokolici do žita.

 

 

Jak teplé budou letos prameny?

A bylo jaro. Na stráních vypučely petrklíče a na zahrádce raší hrášek a česnek, co jsme ho zapomněli od loňska. V půlce dubna navíc čekáme, že začnou rašit Karlovy Vary.

 

To už je taková tradice, bez které by se to neobešlo. Od dubna do samého začátku července, když se nestíhá, se uzavírám do pohříchu depresivního světa iránské, korejské, švédské, kubánské a kdovíjaké kinematografie, a mastím a opravuji a přesunuji a dramaturguji jeden titulek za druhým. Už přes deset let takhle hledám, co má společného svět viděný z různých koutů. V podstatě jde o dvě věci:

  1. Nechovej se jako kretén.
  2. Bacha, jdou po tobě.

Tak se uvidí, co bude letos. Zatím ten kubánský a chilský hrály na transsexuální a homosexuální notu, zato v tom polském se hodně pila vodka a souložilo se tradičněji rzeczpospolitě.

A až si to letos odtitulkuju, pojedu už podesáté do Varů a budu pít léčivé prameny a běhat nahoru na Dianu, nebo se opíjet a jíst oschlé halušky před Thermalem. Uvidíme.

 

LSFF 2016: monstrum se probouzí!

Děláme filmový festival. Začalo to před šesti lety, když začal jít do kopru Ekofilm (tedy samozřejmě ne do kopru, jen změnil koncepci), pro který jsme překládali filmy a dělali tyhle technicko-obsahové věci. Environmentální filmovou niku pak okamžitě obsadil Life Sciences Film Festival, festival s nezkrotnými ambicemi.

Děje se to vždycky v druhé polovině října od pondělí do pátku v kampusu České zemědělské univerzity v Praze-Suchdole. Loni se to navíc rozlezlo na celý víkend dolů do Dejvic do prostor v a kolem Národní technické knihovny. Ten pátý ročník byl v každé případě zlomový. Přijelo rovnou deset režisérů (mezi nimi jeden prvoligový až z USA), měli jsme jednu světovou premiéru a dvě evropské, jako vždycky 150 filmů, navíc víkend se Street Foodem, Rajnišem a vším okolo.

Loni jsme také konečně překopali stránky (které mám na starosti), aby konečně fungovaly normálně jako v 21. století. Pak jsem na ně sypal články o těch nejpodstatnějších filmech s rozhovory s režiséry, psal pozvánky a anotace a… prostě všechno, co tam je.

No a teď vymýšlíme další ročník, kolem kterého se rýsují různé možnosti a vylepšení, protože malý je ten, kdo má jen malý cíl. Takže si držme palce.