Dneska mi dorazilo mých pět autorských výtisků knihy Joela Fuhrmana „Žijte bez diety“ (v originále to bylo „The End of Dieting: How to Live for Life“). V Mladé Frontě mi po loňském zářezu „Jez, abys žil: Kuchařka“ (Eat to Live: The Cookbook) dali coby dvornímu fuhrmanologovi důvěru, že si tentokrát snad opět nespletu čínské a pekingské zelí.
Ale to se spletli (i když při redakci jsme to pak chytili). Jinak už jsem si dával pozor a konečně tehdy loni implementoval poučku, kterou teď budu dodržovat zásadně: „Veď si v Evernote vlastní slovníček, mladíku, ať i za měsíc víš, jestli píšeš spíš tuřín, nebo vodnice.“
Je to kniha, kterou mnozí štítivě odloží. Cože? Žádný maso, cukr, sůl, mléko a jenom salát, čočku, houby, ořechy a kapustu? On ten Fuhrman na to jde vědecky: vezme potravinu, spočítá, kolik má živin, vydělí to kaloriemi, a vyjde mu tzv. ANDI skóre. Čím vyšší, tím lepší. Pak vezme pár těch potravin a řekne: Když budeš jíst to, co je v tabulce nahoře, budeš zdravej a dožiješ se 120 let, když to, co je v tabulce dole, umřeš nejpozději pozítří. A těch dalších tři sta stránek je omáčka okolo.
V roce 2015 vyšla v Mladé frontě Fuhrmanova kniha „Jez, abys žil: Kuchařka“, která obsahuje asi 200 nutritariánských receptů.
Proč ne. Je fakt, že během překládání jsem si některé ty principy zkoušel, a fungovaly naprosto. Snídaňové koktejly ze salátu, semínek, banánu, octa a kokosu daly člověku takový základ živin, že až do večera snad ani na další neměl chuť. Ale kila šla dolů dost bezbolestně. Je taky fakt, že po roce, kdy jsem opět naplno přešel k standardní české dietě (SČD) – ta se od standardní americké diety (SAD), která je podle knihy zbraň hromadného ničení, moc neliší – jsem to standardní české panděro (SČP) zase nabral.
Za mě: Fuhrman má bohužel pravdu. Nejde o jídlo, ale o přístup. Kdo jí prasárny z velkovýroby, žije jako nemocné a smutné prase z velkochovu. Kdo jí listí, kapustu a houby, žije jako zdravé a veselé prase z lesa. Šance tu je, akorát je třeba neházet brokolici do žita.