James Kakalios: Fyzika superhrdinů

Když James Kakalios ukazoval prvákům v kurzu úvodu do fyziky na univerzitě v Minnesotě působení sil na pružinách a nakloněných rovinách, moc je to nebavilo. Jakmile ale použil jako příklad Spidermana zachraňujícího Gwen Stacyovou na pavučině, ožili. A tak celý svůj kurz postavil na superhrdinech.

James Kakalios: Fyzika superhrdinů (Physics of Superheroes), Argo, 2018, 380 stran
James Kakalios: Fyzika superhrdinů (Physics of Superheroes), Argo, 2018, 380 stran

Je fakt, že svět superhrdinů je studnice fyzikálních úloh. Je možné, aby se Antman zmenšil do velikosti mravence? (Ne.) Může Kitty Pryde proskočit kvantově mechanickým způsobem skrz zeď? (Ano.) Uznejte, že takového příklady z „reálného života“ jsou mnohem větší zábava než středový náraz koulí.

Kdyby byli všichni učitelé jako  James Kakalios, asi by se nikdy nedostalo do módy takové to „já prostě na matiku a na fyziku nejsem“. V takovém podání je fyzika – a bylo by i cokoliv jiného – jedna velká vzrušující jízda. Sám jsem se těšil na každou další kapitolu (jakkoli s děsem, co mě čeká ve třetí části o kvantové fyzice) a doteď mám v zásobě pár fyzikální „icebreakerů“ na party: Slečno, víte, že napít se z jedenáctimetrového brčka prostě není fyzikálně možné?

A tady sám autor:

 

 

 

 

Iceberg Slim: Satanášova sestra

Iceberg Slim: Satanášova sestra (Shetanis' Sister), Mladá fronta, 2018,  248 stran
Iceberg Slim: Satanášova sestra (Shetani’s Sister), Mladá fronta, 2018, 248 stran

Co mají společného Ice-T, Ice-Cube a Vanilla Ice, kromě toho, že jsou ledově „cool“? Jejich vzor je Iceberg Slim. Ultra-cool vytáhlý gangsta s úzkým knírkemkterý zběhl z univerzity na ulici a strávil pár desítek let jako pasák. A ve volném čase mezi šňupáním koksu a leštěním cadillacu o tomhle životě psal knihy…

Ta poslední – a také jako poslední objevená – se jmenuje „Satanášova sestra“. Satanáš je opravdový ďábel, majitel stáda luxusních šlapek, které přesune z New Yorku přímo do ulic L. A. Jenže tady úřaduje Russell Rucker z mravnostního, a ten chce mít v ulicích klid a pořádek. Oba muže honí vlastní démoni – Satanáše jeho mrtvá sestra, Ruckera chlast – a když se nakonec nevyhnutelně střetnou, začne být v Hollywoodu opravdu horko.

„Rucker zastavil na červenou na Normandie Avenue a ztuhnul. Ze zaparkovaného náklaďáku před ním vyskočila prostitutka v černé minisukni adala se klusem dolů po ulici. O chvilku později se z náklaďáku vynořil postarší řidič, běloch. Mával rukama a křičel: „Sebrala mi prachy!“ Začal se kymácet na svých artritických nohách ulicí za ní. Rucker projel červenou a zastavil za křižovatkou. Vtáhnul dědka do auta a strčil mu před oči odznak. Ruckerův Buick se rozjel vpřed. Jeho světla ozářila děvku, která zahnula do boční uličky.“

Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly

Když jsem ještě byl pionýr, tak jsem Sovětský svaz miloval. Také proto, že byl za války „ten hodný“ proti „tomu zlému“. Ha, ha, ha! Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali!

Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly
Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly (The Devils‘ Alliance), Argo, 2017, 414 stran

Jestli si přečtete tuto knihu Rogera Moorhouse, zjistíte, že Sovětský svaz (čti Stalin) byl totiž úplně stejná kurva jako Německo (čti Hitler) – i když v názvu se používá raději slovo „ďábel“. Je celkem všeobecně známo, že existoval nějaký pakt Molotov-Ribbentrop, ale podrobnosti o celé té absurditě takhle napřímo (a pěkně výživně, má to 414 stran) najdete až tady.


Po třinácti knihách přeložených pro Mladou Frontu se mi povedlo infiltrovat i do neméně slovutného Arga, když mi zadali tenhle překlad. A víte proč? Protože jsme při festivalu Food Film Fest s Argem maličko spolupracovali a tak jsem dostal nápad, že jim napíšu, že bych pro ně pak něco udělal. Mail se dostal k redaktoru Vítu Penkalovi, který se sice o pověstné kongenialitě mých převodů knih o fotbalistech, brokolici a rokenrolu nedoslechl, ale znal mé jméno díky textům pro Hm…, a zadal mi první kapitolu na zkušební překlad. Sice jsem ho trochu zmastil, ale vysvětlili jsme si to, a já už se pak radši, ehm, víc držel originálu, no. 


Ta kniha je skvělá. Celá třicátá léta na sebe Německo a Rusko dští síru – a najednou si padnou kolem krku a rozdělí si Evropu. Moorhouse všechny ty dějinné události ilustruje na maličkostech a příbězích: společná sovětsko-německá vojenská přehlídka v Brestu-Litevském; komické těžkosti anglických komunistů, kteří najednou mají svým soudruhům vysvětlit pakt s Německem; Sovětší vojenští nákupčí objednávají německou techniku, se kterou se pak po napadení SSSR jejich vojáci zoufale brání.

A dobře se to čte. „Když onoho chladného zářijového rána v roce 1939 probudilo obyvatele Brestu burácení tanků, nejspíš je to ani příliš nepřekvapilo. Němečtí vojáci totiž toto město na východě Polska obsadili již skoro před týdnem, takže jeho obyvatelé měli čas trochu si zvyknout na štěkání rozkazů a hluk motorů vojenských vozidel. Jakmile však uslyšeli, jakým jazykem se mezi sebou vojáci baví, museli zůstat stát v úžasu. Nebyla to hrdelní, úsečná němčina; tenhle jazyk byl mnohem zpěvnější a v lecčems se podobal jejich vlastnímu. Nejspíše to poznali okamžitě: tohle je přece ruština!“

Stoprocentně doporučuji a na ten půlrok, co jsem s tím strávil, vzpomínám rád – bavila mě každá minuta práce, a dokonce mě to pak bavilo po sobě i číst po korektuře.

 

Will Bishop-Stevens: Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích

 

Will Bishop-Stephens: Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích (How to Create Animation in 10 Easy Lessons), Svojtka, 2017
Will Bishop-Stephens: Jak se naučit animovat v 10 snadných lekcích (How to Create Animation in 10 Easy Lessons), Svojtka, 2017

Šlo o nečekaně zábavnou maličkost pro Svojtku, kterou mi zadala Marie Hajdová (která je teď v Gradě, a já se těším, co tam pro mě vymyslí…). 

Když si to koupíte, naučíte se docela jednoduše pomocí mobilního telefonu dělat vlastní animáky. A protože jedno video vydá za tisíc slov, podívejte se na film, který jsme s Rózou vystřihli hned po přeložení třetí kapitoly.

 


„Sežrání policejního klokana při zátahu na necudné mimino“, v hlavní roli Rozárka Kotoušová.


Sandi Toskvig: Moderní etiketa, aneb bacha na hrášek

 

Na etiketu má monopol Ladislav Špaček. V MF se pokusili tenhle axiom nabourat zakoupením práv na překlad knihy Peas and Queues: The Minefield of Modern Manners. Teprve když jsem viděl výtisk, zjistil jsem, že všudypřítomný LŠ se zhmotnil aspoň v předmluvě. Tím líp, aspoň to má oficiální štempl.

 

toksvig_moderní etiketa
Sandi Toksvig: Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem (Peas & Queues: The Minefield of Modern Manners), Mladá Fronta, 2016

Sandi Toksvig je britská instituce: spisovatelka, moderátorka, komička, politická aktivistka se specializací na práva žen atd. Peas and Queues (český název nakonec zní „Moderní etiketa, aneb dobré mravy s humorem“) napsala jako stručný návod určený cca teenagerům, jak si poradit v různých situacích. Nejde ani tak o to, „jak správně oslovit královnu“ nebo „jak se zachází s ústřicí“ – podobná témata odbývá s tím, že pokud to nevíte doteď, pak to asi vědět nepotřebujete. Spíše jde o to, jak se chovat v různých docela banálních chvílích. Spolubydlení, návštěva, rozchod, pohřeb, společné jídlo, jak přijmout nebo odmítnout pozvánku, jak se chovat v letadle nebo třeba na Twitteru. Všechno by se to dalo shrnout do „pozdrav, usmívej se, přemýšlej, zapoj empatii, a když něco pokazíš, omluv se.“ Důležité je také „nezapomeň si obléct kalhoty“ a „nepokakej se na hřišti.“ To vše ovšem psáno s takovým tím britským nadhledem, který máme všichni tak rádi.

V překladu se ztratily nuance názvu. „Peas“ a „Queues“ jsou samozřejmě jak „hrášky“, tak „fronty“. Jenže zároveň „píz“ a „kjů“ děti vyslovují „please“ a „thank you“. A když dospělý řekne: „Mind your Ps and Qs!“, tak je to něco jako „Koukej se chovat slušně!“

Ostatně hrášek. Hrášek je malý, kulatý, takže vyskakuje z talíře, a protože je zelený, tak si toho každý všimne. Správně se jí tak, že se rozmačká vidličkou spolu s bramborem nebo něčím jiným, co se dá na talíři rozmačkat a není kulaté.

 

Na Kosmasu koupíte za lidových 231 Kč.

Žijte bez diety. (A bez masa, mléka, oleje a soli)

Dneska mi dorazilo mých pět autorských výtisků knihy Joela Fuhrmana „Žijte bez diety“ (v originále to bylo „The End of Dieting: How to Live for Life“). V Mladé Frontě mi po loňském zářezu „Jez, abys žil: Kuchařka“ (Eat to Live: The Cookbook) dali coby dvornímu fuhrmanologovi důvěru, že si tentokrát snad opět nespletu čínské a pekingské zelí.

zijte bez diety_fuhrman
Joel Fuhrman: Žijte bez diety (End of Dieting: How to Eat for Life) Mladá Fronta, 2016

Ale to se spletli (i když při redakci jsme to pak chytili). Jinak už jsem si dával pozor a konečně tehdy loni implementoval poučku, kterou teď budu dodržovat zásadně: „Veď si v Evernote vlastní slovníček, mladíku, ať i za měsíc víš, jestli píšeš spíš tuřín, nebo vodnice.“

Je to kniha, kterou mnozí štítivě odloží. Cože? Žádný maso, cukr, sůl, mléko a jenom salát, čočku, houby, ořechy a kapustu? On ten Fuhrman na to jde vědecky: vezme potravinu, spočítá, kolik má živin, vydělí to kaloriemi, a vyjde mu tzv. ANDI skóre. Čím vyšší, tím lepší. Pak vezme pár těch potravin a řekne: Když budeš jíst to, co je v tabulce nahoře, budeš zdravej a dožiješ se 120 let, když to, co je v tabulce dole, umřeš nejpozději pozítří. A těch dalších tři sta stránek je omáčka okolo.

 

V roce 2015 vyšla v Mladé frontě Fuhrmanova kniha „Jez, abys žil: Kuchařka“, která obsahuje asi 200 nutritariánských receptů.

 

Proč ne. Je fakt, že během překládání jsem si některé ty principy zkoušel, a fungovaly naprosto. Snídaňové koktejly ze salátu, semínek, banánu, octa a kokosu daly člověku takový základ živin, že až do večera snad ani na další neměl chuť. Ale kila šla dolů dost bezbolestně. Je taky fakt, že po roce, kdy jsem opět naplno přešel k standardní české dietě (SČD) – ta se od standardní americké diety (SAD), která je podle knihy zbraň hromadného ničení, moc neliší – jsem to standardní české panděro (SČP) zase nabral.

Za mě: Fuhrman má bohužel pravdu. Nejde o jídlo, ale o přístup. Kdo jí prasárny z velkovýroby, žije jako nemocné a smutné prase z velkochovu. Kdo jí listí, kapustu a houby, žije jako zdravé a veselé prase z lesa. Šance tu je, akorát je třeba neházet brokolici do žita.

 

 

(UPDATED) Skutečně zajímavá kniha pro nejmenované nakladatelství

Než si ověřím, jestli se ve smlouvě nepíše něco o tom, že nesmím veřejně sdělovat, na čem makám – aby třeba konkurence nenasadila protitrhák, co já vím – napíšu to diskrétně.

Od ledna se mořím s překladem knihy pro jedno vynikající nejmenované nakladatelství. Kniha je vysloveně faktografická a historická – ne z úplně prastarých dějin, ale také ne ze včerejška, prostě tak nějak středně, vaše mámy už to nezažily, babičky asi jo – a pojednává o jistém nečekaném politickém zvratu, který nastal poté, co se jistý počet nejmenovaných mocností dohodl na něčem, co mělo fakt nedozírné následky.

V každém případě to má 400 stran a bude to hotové v květnu. Doufám.

Jo a dost mě to baví dělat, i když je to dřina.

 

Roger MoorhouseUPDATE: Takže po konzultaci s dotčeným právním oddělením to mohu říct naplno. Jedná se o nikoho menšího než nakladatelství ARGO. Kniha se jmenuje „The Devils´ Alliance: Hitler´s Pact with Stalin 1939–1941“ a napsal ji Roger Moorhouse. Oba do té doby arcinepřátelé se přes noc spojili v tzv. „paktu Ribbentrop-Molotov“ a rudo-hnědá bestie si bezskrupulózně rozparcelovala Evropu a celý svět. Těch 400 stránek je plných příběhů – neuvěřitelně cynických, někdy i nechtěně komických – o tom, jak to vypadá, když nacisté a bolševici, Němci a Rusové, bratrsky spolupracují. Až to budu mít, tak dám vědět.

Jak řídit: lekce autoškoly od Stiga

Stig je ten pán v bílém, který v Top Gearu dělá různé psí kusy s auty. Také je to kaskadér za Daniela Craiga v bondovkách a závodník. Jmenuje se Ben Collins, což se dlouho nevědělo. Napsal o tom všem knihu „How to Drive: The Ultimate Guide from Man Who Was the Stig“ a já ji přeložil pro MF jako „Jak řídit: lekce autoškoly od muže známého jako The Stig“.

Ben Collins_How to Drive
Ben Collins: Jak řídit (How to Drive), Mladá Fronta, 2016

Měl jsem z toho docela vítr, protože docela technické věci byly proložené br(ř)itským humorem, v němž jsem občas tápal (nevím, někdy mi Stig připadal vtipný trochu nuceně). Ale byla to další z řady užitečných knih pro ty naše každodenní živůtky. Stig v podstatě říká, že auto je hrooozně nebezpečná věc. Že všechny ty fičury jako ABS, EPS, navigace, systémy rozpoznávání aut v zrcátkách, automatické parkovací systémy a systémy zamezení srážce nám odebírají část zodpovědnosti, čímž z nás dělají horší řidiče. Nejlepší je se na to vykašlat, nerozptylovat se sledováním kontrolek, displejů a čidel, a prostě čumět před sebe a dávat si majzla.

Jasně, kapitoly o tom, jak správně dělat donut nebo jak správně zaparkovat z šedesátky přes ručku pozadu mezi dvě auta, jsou trochu navíc. Ale od té doby držím volant jako závodníci (v poloze tři čtvrtě na tři) a projíždím zatáčky z vnějšího oblouku do vnitřního, abych snížil odstředivé síly.

Jestli vám záleží na tom, abyste dojeli domů, i když se na silnici něco semele, kupte si to.

 

 

 

Jak se dělá klička doleva v daleké, předaleké galaxii

Kostrbatý titulek, ale on celý ten oslí můstek mezi fotbalem a mimozemšťanem trochu drhne. Günther Karsten je především mistr světa v paměťových disciplínách (dovede si zapamatovat spoustu nesmyslných čísel a informací) a také trenér mládežnického fotbalu. A aby mládežníky jeho kniha „Fubi: Fussball mit Köpfchen“ bavila, strčil do ní mimozemšťánka a spoustu typicky německy legračních výmyslů.

 

fubiho fotbal
Günther Karsten: „Fubi: Nejlepší fotbalista v galaxii“, Mladá fronta, 2015

Proč ne. Mně se na tom nakonec líbil ten strukturovaný přístup. Když chceš něčeho dosáhnout, nepodceňuj maličkosti (viz kapitola „Pořádně si zavaž tkaničky“), buď všestranný (kapitola „Nauč se žonglovat“) a veď si deník (kapitola „Veď si deník“). Ta knížka – docela útlá, šlo to rychle – má (myslím) pět sekcí o deseti kapitolách, kde každá ukládá osvojit si nějakou dovednost nebo schopnost, každou sekci pak uzavírá test, který se opakuje na samém konci.

Je to takový tréninkový a životní manuál pro kluky (no dobře, i holky hrajou fotbal), co to myslí vážně. A je také fakt, že když jsem pak ty autorské výtisky porůznu rozdával synům kamarádů (moje dvě holky BUDOU chodit na balet), viděl jsem v jejich nevinných dětských očích čirou, nefalšovanou radost. Kdo ví, třeba si díky ní jednou pořádně utáhnou tkaničky, a v roce 2034 se ve finále mistrovství světa v Sovětském svazu v 90. minutě nepřerazí při rozběhu na penaltu. A já budu vědět, že jsem nežil nadarmo.

 

Joel Fuhrman: Jez, abys žil (Kuchařka)

Joel Fuhrman je americký guru zdravé stravy nebo lépe řečeno zdravého způsobu života. Od ostatní guruů se liší tím, že je to lékař s docela exaktním pohledem na věci, který si zakládá na tom, že jeho závěry jsou podložené čísly. Jeho „Eat to Live: Cookbook“ je prostě kuchařka s proklatě dlouhým rejstříkem odborné literatury.

 

Joel Fuhrman: Jez, abys žil
Joel Fuhrman: Jez, abys žil – Kuchařka (Joel Fuhrman: Eat to Live – Cookbook), Mladá fronta, 2015

Tenhle příspěvek dopisuji dávno poté, co je kniha na trhu, a krátce poté, co v mém překladu vyšla další Fuhrmanova kniha „Žijte bez diety“. Obě knihy se logicky doplňují. Zatímco v „Žijte bez diety“ (odkaz na článek na mém webu) najdete hodně teorie (proč jíst tohle) a pár receptů, v „Jez, aby žil“ najdete spoustu receptů (jak to jíst) a trochu teorie.