Ross, Chandler, Joey vs. Monica, Rachel a cáklá Phoebe. Kdo by tu báječnou šestici neznal. Tenhle seriál je už dvacet let nezničitelný; každý generace z nějakého důvodu dříve nebo později propadne devadesátkovému kouzlu tlachalů na gauči s obřími lattéčky v rukou.
Kelsey Miller: Přátelé; 312 stran, Kontrast, 2019
Kniha – v originále I’ll Be There For You podle té vlezlé písničky v titulcích – by klidně mohla být lehoučké čtení plné drbů ze zákulisí (a ne že by tam nebyly); ve skutečnosti se dozvíte ledacos o fungování televizního průmyslu, o kulturních stereotypech, či jak to bylo s kauzou obtěžování scenáristky dávno před #metoo. Skvělé jsou kapitoly o tom, jak jeden každý z herců ke své příležitosti přišel.
Schwimmer – studovaný charakterní herec, LeBlanc – šikovný tesař, Perry – zkrachovalý kanadský tenista, Anistonová – protřelá herečka, co ne a ne prorazit, Coxová – holka ze Springsteenova klipu, Kudrowová – stand-up komička s titulem z biologie na Vassar College.
Povinná četba pro každého fanouška opičáka Marcela.
Víme kdo, víme kdy, nevíme proč. Takže: dvanáctiletý Matthew jednoho horkého letního dne přivázal Anettu (v orginále Hannah, ale to by se blbě skloňovalo) ke stromu a nasázel do ní čtyřicet diabolků; jeden jí projel okem. A celé to sledoval jeho kamarád Patrick; jen zíral, a nepomohl jí…
Christopher J. Yates: Provaz lží; 360 stran, Cosmopolis, 2019
Patrick je v současnosti Anettin manžel, kterého pravidelně budí její noční můry. Patrick je trochu uzlíček nervů: je krize a on přišel o práci ve finančnictví, po pár nepovedených pohovorech už si ani novou nehledá a přemíru volného času věnuje svému koníčku – vaření. Sní o tom, že jednou bude mít vlastní restauraci, když tu jednoho dne..
A tak dál. Zajímavě a uvěřitelně vystavěný příběh. Sledujeme Patricka, kterému se rozpadá vztah s Anettou a začíná mu docela slušně hrabat, a k tomu odkrýváme důvody, které vedly k tomu, že má dnes Anetta jedno oko skleněné, Matthew úspěšnou firmu na zásobování luxusních restaurací a Patrick deprese. Na Databázi knih 64 %, což mi přijde nespravedlivě málo; mnohým vadí, že v knize není přímá řeč v uvozovkách, což je trochu mate.
Byl to takový kontinuální projekt pro Český rozhlas, který začal – myslím – že na jaře 2014. Úpravou pohádek od Gézy Demétera, kterou provede Kristina Žantovská, vznikne asi hodinová pohádka s romskými rytmy; a do těch rytmů já udělám slova.
Projekt si prošel několika zvraty – bude, nebude, bude, nebude – ale nakonec fakt bylo. KŽ propojila několik romských pohádek postavou Bajcúra, chytrého, leckdy vychytralého, vykuka se srdcem na dlani, vyrobila scénář a řekla, že potřebuje pět písniček – jednu sem o jídle, druhou tam o těžkém údělu, třetí onam o bilancování nad životem, čtvrtou a pátou už ani nevím kam. A starej se.
Napůjčoval jsem si pár knih o romské kultuře, přečetl několik pohádek (jsou skvostné, mají krásné mýty o založení sebe sama jako národa; vždycky jsem si myslel, že vyvolený národ jsou Židé, ale prdlajs – Bůh má nejradši Romy, proto jim dal také svět jako zahrádku, z níž si mají brát). A tak jsem psal na zvolená témata, bylo mi to škrtáno a zase se přepisovalo, a když to bylo připravené, tak se jelo do Brna točit.
Cestou expresem „Gustav Mahler“ jsem si říkal, jak si to jako představujou? Mám nějaké texty, spíš náčrty, nemáme hudbu a má se to za dva dny udělat komplet? Jenže pak jsem přijel do studia, dorazila kapela ve složení Šenki, Jano, Sarközi, dostali text, řeklo se, že to má bejt veselý, oni řekli: Takže čardáš! Třeba takhle? a spustili, Patrik Banga začal zpívat, písnička byla za tři minuty vymyšlená a mě braly mdloby.
Chodil jsem jak idiot šest let na kytaru, jenže bez listu nezahraju ani Dajánu. Tady Šenki zahrál melodii, kytarista a kontrabasista na sebe mrkli a začali valit harmonii tak, že… To je jedno.
Jo a paní Horváthová z Brna mi řekla, že ty české texty jsou lepší než ty romské a že mám cikánskou duši. Nebyl jsem v životě mockrát pyšnější.
Krásná práce. Než pohádka ofiko vyjde, tak aspoň demo z jedné frekvence:
Když James Kakalios ukazoval prvákům v kurzu úvodu do fyziky na univerzitě v Minnesotě působení sil na pružinách a nakloněných rovinách, moc je to nebavilo. Jakmile ale použil jako příklad Spidermana zachraňujícího Gwen Stacyovou na pavučině, ožili. A tak celý svůj kurz postavil na superhrdinech.
James Kakalios: Fyzika superhrdinů (Physics of Superheroes), Argo, 2018, 380 stran
Je fakt, že svět superhrdinů je studnice fyzikálních úloh. Je možné, aby se Antman zmenšil do velikosti mravence? (Ne.) Může Kitty Pryde proskočit kvantově mechanickým způsobem skrz zeď? (Ano.) Uznejte, že takového příklady z „reálného života“ jsou mnohem větší zábava než středový náraz koulí.
Kdyby byli všichni učitelé jako James Kakalios, asi by se nikdy nedostalo do módy takové to „já prostě na matiku a na fyziku nejsem“. V takovém podání je fyzika – a bylo by i cokoliv jiného – jedna velká vzrušující jízda. Sám jsem se těšil na každou další kapitolu (jakkoli s děsem, co mě čeká ve třetí části o kvantové fyzice) a doteď mám v zásobě pár fyzikální „icebreakerů“ na party: Slečno, víte, že napít se z jedenáctimetrového brčka prostě není fyzikálně možné?
Iceberg Slim: Satanášova sestra (Shetani’s Sister), Mladá fronta, 2018, 248 stran
Co mají společného Ice-T, Ice-Cube a Vanilla Ice, kromě toho, že jsou ledově „cool“? Jejich vzor je Iceberg Slim. Ultra-cool vytáhlý gangsta s úzkým knírkemkterý zběhl z univerzity na ulici a strávil pár desítek let jako pasák. A ve volném čase mezi šňupáním koksu a leštěním cadillacu o tomhle životě psal knihy…
Ta poslední – a také jako poslední objevená – se jmenuje „Satanášova sestra“. Satanáš je opravdový ďábel, majitel stáda luxusních šlapek, které přesune z New Yorku přímo do ulic L. A. Jenže tady úřaduje Russell Rucker z mravnostního, a ten chce mít v ulicích klid a pořádek. Oba muže honí vlastní démoni – Satanáše jeho mrtvá sestra, Ruckera chlast – a když se nakonec nevyhnutelně střetnou, začne být v Hollywoodu opravdu horko.
„Rucker zastavil na červenou na Normandie Avenue a ztuhnul. Ze zaparkovaného náklaďáku před ním vyskočila prostitutka v černé minisukni adala se klusem dolů po ulici. O chvilku později se z náklaďáku vynořil postarší řidič, běloch. Mával rukama a křičel: „Sebrala mi prachy!“ Začal se kymácet na svých artritických nohách ulicí za ní. Rucker projel červenou a zastavil za křižovatkou. Vtáhnul dědka do auta a strčil mu před oči odznak. Ruckerův Buick se rozjel vpřed. Jeho světla ozářila děvku, která zahnula do boční uličky.“
Když jsem ještě byl pionýr, tak jsem Sovětský svaz miloval. Také proto, že byl za války „ten hodný“ proti „tomu zlému“. Ha, ha, ha! Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali!
Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly (The Devils‘ Alliance), Argo, 2017, 414 stran
Jestli si přečtete tuto knihu Rogera Moorhouse, zjistíte, že Sovětský svaz (čti Stalin) byl totiž úplně stejná kurva jako Německo (čti Hitler) – i když v názvu se používá raději slovo „ďábel“. Je celkem všeobecně známo, že existoval nějaký pakt Molotov-Ribbentrop, ale podrobnosti o celé té absurditě takhle napřímo (a pěkně výživně, má to 414 stran) najdete až tady.
Po třinácti knihách přeložených pro Mladou Frontu se mi povedlo infiltrovat i do neméně slovutného Arga, když mi zadali tenhle překlad. A víte proč? Protože jsme při festivalu Food Film Fest s Argem maličko spolupracovali a tak jsem dostal nápad, že jim napíšu, že bych pro ně pak něco udělal. Mail se dostal k redaktoru Vítu Penkalovi, který se sice o pověstné kongenialitě mých převodů knih o fotbalistech, brokolici a rokenrolu nedoslechl, ale znal mé jméno díky textům pro Hm…, a zadal mi první kapitolu na zkušební překlad. Sice jsem ho trochu zmastil, ale vysvětlili jsme si to, a já už se pak radši, ehm, víc držel originálu, no.
Ta kniha je skvělá. Celá třicátá léta na sebe Německo a Rusko dští síru – a najednou si padnou kolem krku a rozdělí si Evropu. Moorhouse všechny ty dějinné události ilustruje na maličkostech a příbězích: společná sovětsko-německá vojenská přehlídka v Brestu-Litevském; komické těžkosti anglických komunistů, kteří najednou mají svým soudruhům vysvětlit pakt s Německem; Sovětší vojenští nákupčí objednávají německou techniku, se kterou se pak po napadení SSSR jejich vojáci zoufale brání.
A dobře se to čte. „Když onoho chladného zářijového rána v roce 1939 probudilo obyvatele Brestu burácení tanků, nejspíš je to ani příliš nepřekvapilo. Němečtí vojáci totiž toto město na východě Polska obsadili již skoro před týdnem, takže jeho obyvatelé měli čas trochu si zvyknout na štěkání rozkazů a hluk motorů vojenských vozidel. Jakmile však uslyšeli, jakým jazykem se mezi sebou vojáci baví, museli zůstat stát v úžasu. Nebyla to hrdelní, úsečná němčina; tenhle jazyk byl mnohem zpěvnější a v lecčems se podobal jejich vlastnímu. Nejspíše to poznali okamžitě: tohle je přece ruština!“
Stoprocentně doporučuji a na ten půlrok, co jsem s tím strávil, vzpomínám rád – bavila mě každá minuta práce, a dokonce mě to pak bavilo po sobě i číst po korektuře.
