Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly

Když jsem ještě byl pionýr, tak jsem Sovětský svaz miloval. Také proto, že byl za války „ten hodný“ proti „tomu zlému“. Ha, ha, ha! Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali!

Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly
Roger Moorhouse: Aliance mezi ďábly (The Devils‘ Alliance), Argo, 2017, 414 stran

Jestli si přečtete tuto knihu Rogera Moorhouse, zjistíte, že Sovětský svaz (čti Stalin) byl totiž úplně stejná kurva jako Německo (čti Hitler) – i když v názvu se používá raději slovo „ďábel“. Je celkem všeobecně známo, že existoval nějaký pakt Molotov-Ribbentrop, ale podrobnosti o celé té absurditě takhle napřímo (a pěkně výživně, má to 414 stran) najdete až tady.


Po třinácti knihách přeložených pro Mladou Frontu se mi povedlo infiltrovat i do neméně slovutného Arga, když mi zadali tenhle překlad. A víte proč? Protože jsme při festivalu Food Film Fest s Argem maličko spolupracovali a tak jsem dostal nápad, že jim napíšu, že bych pro ně pak něco udělal. Mail se dostal k redaktoru Vítu Penkalovi, který se sice o pověstné kongenialitě mých převodů knih o fotbalistech, brokolici a rokenrolu nedoslechl, ale znal mé jméno díky textům pro Hm…, a zadal mi první kapitolu na zkušební překlad. Sice jsem ho trochu zmastil, ale vysvětlili jsme si to, a já už se pak radši, ehm, víc držel originálu, no. 


Ta kniha je skvělá. Celá třicátá léta na sebe Německo a Rusko dští síru – a najednou si padnou kolem krku a rozdělí si Evropu. Moorhouse všechny ty dějinné události ilustruje na maličkostech a příbězích: společná sovětsko-německá vojenská přehlídka v Brestu-Litevském; komické těžkosti anglických komunistů, kteří najednou mají svým soudruhům vysvětlit pakt s Německem; Sovětší vojenští nákupčí objednávají německou techniku, se kterou se pak po napadení SSSR jejich vojáci zoufale brání.

A dobře se to čte. „Když onoho chladného zářijového rána v roce 1939 probudilo obyvatele Brestu burácení tanků, nejspíš je to ani příliš nepřekvapilo. Němečtí vojáci totiž toto město na východě Polska obsadili již skoro před týdnem, takže jeho obyvatelé měli čas trochu si zvyknout na štěkání rozkazů a hluk motorů vojenských vozidel. Jakmile však uslyšeli, jakým jazykem se mezi sebou vojáci baví, museli zůstat stát v úžasu. Nebyla to hrdelní, úsečná němčina; tenhle jazyk byl mnohem zpěvnější a v lecčems se podobal jejich vlastnímu. Nejspíše to poznali okamžitě: tohle je přece ruština!“

Stoprocentně doporučuji a na ten půlrok, co jsem s tím strávil, vzpomínám rád – bavila mě každá minuta práce, a dokonce mě to pak bavilo po sobě i číst po korektuře.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *