Petr Kotouš

Jak tak občas zazní otázka, jestli má člověk radši Beatles, nebo Rolling Stones, tak bych asi normálně řekl, že rozhodně Beatles. Jenže poté, co jsem s druhými jmenovanými strávil opravdu hodně času, řekl bych něco jako: „Hele, fuck off. It´s only rock´n´roll, but I like it!“ Obě kapely totiž toho mají společného dost málo, takže tohle často vídané sparťansko-slávistické dělení je nakonec mimo mísu.

Doteď si občas tu knihu vezmu do ruky, začtu se a hned se mi to vybaví. Takové ty chvilky, kdy venku zuřilo horké léto roku 2013, já si sednul ke straně 325, narazil na nějaké jméno, o kterém jsem nevěděl ani to, jestli je mužské nebo ženské, a skončil na YouTube. A probral se teprve po dvou hodinách v deltě Mississippi nebo v Cavern Clubu nebo kdovíkde.

A takhle to bylo přes pět set stran. Efektivita trpěla, ale ta hudba! Kniha „Pravdivá dobrodružství Rolling Stones“ se týká jednoho turné z roku 1969, toho, které smutně skončilo volným koncertem v Altamontu, na kterém Hell´s Angels ubodali Mereditha Huntera. Prolínají se tím další vrsty – o založení RS, o Brianu Jonesovi, také dost o autorovi, pisálkovi jménem Stanley Booth, který pořádně nevěděl, o co mu jde, ale šel si za tím.

Je to čestná kniha. To turné je víceméně jeden nekonečnej opruz, do sálu, odehrát koncert, strkat se s policajty a fanoušky, do hotelu nebo do letadla, a tak dále. K tomu ale vědomí, že jde o něco víc než jen o hudbu; pachtění po světě s vírou, že ho právě měníte. Když pak turné skončilo – a jak se říká, s ním skončily také „šedesátky“ – začal Jagger zpívat „Street Fighting Man“ v cylindru a barevném obleku, jako by chtěl z toho celého průšvihu sejmout jeho závažnost.

Romantika života rockových hvězd stříknutá zmarem z nemožnosti něčeho doopravdy dosáhnout.